„I kníže Lobkowitz se svým zvučným basem, který užívá zcela po italském způsobu, živě účastní komorní hudby. Jeho orchestr zde hraje většinu instrumentální hudby, jednotlivé symfonie a ouvertury přednáší velmi zdařilým způsobem. Orchestr je ale posílen i řadou vzdělaných diletantů.
Na koncertě jsem slyšel poprvé i svého nejoblíbenějšího kytaristu Giulianiho a moc jsem toužil slyšet ho ještě mnohokrát znovu“.

z „Vertraute Briefe geschrieben auf einer Reise nach Wien"
od Johanna Friedricha Reichardta

Televizní reportáž z koncertu

Hummlovy transkripce Beethovenových symfonií pro klavírní kvartet (s flétnou namísto violy) jsou mistrovskými skladbami v tomto žánru. Přestože přepisy orchestrálních děl pro komorní obsazení (na začátku 19. století nesmírně oblíbené) byly určeny většinou pro amatéry a domácí muzicírování, v řadě případů byly podobně jako v dnešní době hrány na základě skýtajících se možností a okolností a prezentovány těmi nejlepšími virtuózy.

Tak je tomu i v případě Hummelových transkripcí, které jsou nesmírně náročné a virtuózní, především pro klavír. Nejsou jen adaptací Beethovenovy předlohy, ale vpravdě novým tvůrčím dílem. Chybějící barvy orchestru jsou nahrazeny rozmanitostí motivů, arpeggií, bohatou ornamentací, ale i zcela novými hudebními řešeními. Především v partu fortepiana a flétny jsou využívány nové zvukové možnosti tehdejších nejmodernějších modelů těchto nástrojů.
Kompozici těchto skladeb předcházelo dlouholeté přátelství Hummela a Beethovena. Řadu let byly partnery v komorní hře (spolu se Schuppanzighem a dalšími), byli také často porovnáváni jako klavírní virtuosové. Přes mnohé zvraty v jejich vztahu byl Hummel jedním z hlavních organizátorů Beethovenova pohřbu a neváhal hrát na bicí ve slavném provedení Wellingtonské symfonie na Vídeňské konferenci.

500mg amoxicillin over the counter