Mariánské kantáty roku 1707

Vážený náš milý a nadevše srdci blízký příteli Václave, budiž láska boží tobě nadále dána!
Ode mne pozdravuj svou ženu i ratolesti a věz, že nať mnohdy ráčím vzpomínati, doufaje v tvou zdravost, veselost a blaho, nejméně z polovice takové, jenž mám v krajině vlašské. Máť cesta již k poslední metě mé poutě se dostala, ni slov se mi nedostává, bych vypověděl, kterako rajský jest zdejší kraj a město. Vskutku věčné město slávy jest Roma, jak po taliánsku si dí. Leč zrak odvrátím-li od skvostu světského, chtěl bych zrovna tobě, tobě jedinému, o krmi ducha říci, jenž poznal jsem tu.

Když pomneš-li na slavení Boha o mši v domovině naši, jistěť známo, že po rok církevní mi kanicionálův ku zpěvu užíváme, neb v nich nalézáme správných písní pro každou tu věc v roce slavenou. Vynikající mistrové a pisatelé muziku i slova pro ně složili a mi jich dále zpíváme, arciť již mnoho let ode jejich vzniku nás dělí. Jistně budeš znáti kancionály, jež jistý rytíř z Otradovic Michna zvaný sepsal, z jehož díla písně se i v nové kancionály imprimují.

Právěť když slýchával jsem ony písně, blízko jsem se Bohu cítil a planulo mé srdce úctou k tomu vejbornému člověku, jenž dokázal taký řebřík mezi nebem a zemí utvořiti. Klid jeho duši. Však protož chciť spraviti o prožití mém, tomu podobné, kteréť se mi zde událo.

Stalo se, že dostal jsem se do chrámu, kdež jistý komponista z Hamburka své zpěvy mariánské hrál, a možnost měl jsem jeho dílo poslechnouti. Dím ti, cit, jenž padl na mé plece, obdobou byl toho citu, jaký měl jsem za zpěvův Michnových, leč něco bohupodobnému v tom oděno bylo navíc. Sladká tíha obarvila líc mou ruměncem i kanuli mi mrvné slzky na můj rub. Bylo mi blaze, aleť těžko. Smutno, však rodostno. Och, nedovedu to popsati.

Věřímť, že jen milostivá Panna Marie, či milostivý Bůh dokáže takto s myslí lidskou obcházetí a vnuknouti takovouto chvalopěvnosti muziku, co ledy hroznosti nechá táti, kteréž poté tekou jako říčky pustým člověkem a obrodí v rajský sad srdce jeho. Ano, v toť věřím, napříč klevetům o s ďáblem spiklenství, neb nemůže-li Bůh za našeho času konati zázraky? Inu Bůh nejvyšší na výsostech jest pravým oužasem, když jak Mariánskou muziku českou nechal vzniknouti, tak rovno i diškant nový, v muzice nové též marianský, by nevěsta na věky mohla býti slavena, za to, že syna zplodila.

Tuže asi zakončiti budu psaní toto. Více nežli tento dar, nemohu ti dáti. Možná jen doříci, žeť ten Hamuburčenín, myslím že Handlíř sluje, a nějaký maestro Ferrandini v oustech lidí jsou pohojnu, leč nepochytil jsem více i proč tomu tak jest. Nuže měj se Václave, drahý příteli, blaze a andělé, nechť vedou kroky tvé.