Skleněný svatostánek hudební múzy

Bruno Kliegl – skleněná harmonika
Alena Hönigová – fortepiano

Hudba W. A. Mozarta, L. van Beethovena, J. V. Tomáška, F. X. S. von Wartensee, R. Schumanna a dalších.

Skleněná harmonika (glass harmonica) je hudební nástroj, který vynalezl roku 1761 Benjamin Franklin. Skládá se z řady různě velikých skleněných kotoučů (vydávajících zvuk chvěním sebe sama podobně jako zvony, nikoliv chvěním membrány, struny nebo vzduchového sloupce jako u většiny hudebních nástrojů)), které jsou umístěny na vodorovné ose a jsou roztáčeny pomocí pedálu. Hudebník rozeznívá roztočené skleněné misky dotykem (třením) navlhčenými prsty.
Hudební nástroje rozeznívající sklo existují, stejně tak dlouho jako sklo samotné. Největší rozkvět skleněných nástrojů nastartoval ale právě Franklinův vynález. Na skleněnou harmoniku hrála např. dcera Marie Terezie - pozdější francouzská královna Marie Antoinetta. Asi nejslavnější virtuoskou na tento nástroj byla nevidomá Marianne Kirchgeßner (pro níž zkomponoval W. A. Mozart Quintett KV 617 a Adagio KV 356/617a). Její slavné koncertní cesty inspirovaly řadu dalších umělců jako Christian Gottlieb Breitkopf, Johann Gottlieb a Johann Friedrich Naumann, Johann Friedrich Reichardt nebo Johann Abraham Peter Schulz. Skleněná harmonika byla velmi oblíbená i v českých zemích a pocházela odsud i řada skvělých virtuosů na tento nástroj jako Jan Ladislav Dusík, Jan Křtitel Kuchař, manželé Johanna a Vincenc Maškovi, a především pak bratr Vincence Pavel Mašek. Jistě není náhodou, že z Prahy pocházel i Anton Renner – vynálezce, který významně vylepšil mechaniku tohoto nástroje.
Pro skleněnou harmoniku byla zkomponována řada sólových i komorních skladeb, ale její čarovný zvuk byl často užíván pro klíčové scény v operách. Řada tehdejších spisovatelů a básníků popisuje jímavý zvuk tohoto nástroje. Pro Jeana Paula byla „svatostánkem hudební múzy“, Christian Friedrich Daniel Schubart ji popisuje jako „hluboce dojemný melancholický nástroj“, Alexandr Sergejevič Puškin slyšel v „jejích čarovných tónech něco nadpozemského“. Učarovala také Goethemu, Herderovi, E. T. A. Hoffmannovi, Schillerovi, Wielandovi nebo filozofu Hegelovi.
V pražském tisku roku 1782 byl zveřejněn následující popis:
„Její tón zní už při nejslabším pianu tak pronikavě měkce a při pozvolném zesilování k fortissimu uchvátí takovým způsobem, že si nikdo nemůže vzpomenout, že by něco podobně příjemného a krásného kdy slyšel. […] nesčetné varianty crescenda a decrescenda zapříčiňují nová a nová hnutí v duši pozorného posluchače.“