Již Aurora růžové lůžce své opustila,
a svým příchodem den v jeho svitu rozjitřila.
Mužové v Karthágu hosty při dvoru byvšími,
lodě své a šífy na vodstva vyslali všechny,
plynouce v houfech, z přístavu, k pevnině evropské.

Rve si svých kštic zlatavých z hlavy Dídó v zoufalství,
bije se, bije v bělavá prsa údery pěsti,
neb marná jest láska jí vší; jen k posměchu dobrá.
Chtěla by zabíti Trojany poslední ihned,
přeje tak smrt Aeneovi, též jeho synovi:
Ach, kéž by se nad všemi Trojany zavřela zem!
Proklíná je a od města chce slyšeti slibu:
Žádného smíru ni smlouvy nesmí s Římem míti!

Již víc však nechce pomstu, ni žití královna tyrská.
Zavolá tak chůvu, té uloží pověřiti
sestru Annu obětí přinesením do komnat,
a sobě nechť vínek kol hlavy ozdobný vloží.

Sama, když opět stane, prchne k hranici Dídó,
hranici hrobní, jejíž špici předměty zdobí:
lůžko, šat a zapomenuté zboží Aenea.
Tuť postavila se sestrou v jedné síni ve dvou,
i na ní vystoupí až na to hebounké lože,
kde vedle drobností dardanské ostří se skví.

Chopí se meče, jím na hruď svou míří nejistě.
Neboť když uzří těch vzpomínek spjatých s Aeneem,
jež věci ty jí připomínají, propukne v pláč.
Krátce však jen svlaží ji slzy, a slova praví,
kteréťto poslední její ret zachví naposled:
„Trojane krutý, viz z lodi plamen: Toť jest má smrt, tvé špatné znamení!“

Pak proklála schránu své duše, brotíc svůj oděv.
Služky to vidí – palác propadne křikům hlasným.
Všichni jsou zděšeni, až Anna k sestře přiběhne.
Dere se k ní, jme se svou krev chovati v náručí,
leč vyčítá ji, že zatajila pravdu celou:
Mohla s ní do Hádu jíti co hodná jí družka…
Duch její těkal bloudivě nad tělem probodlým,
nemoha, nemoha slétnouti do hlubin Podsvětí.

Takž Juno milostiplná Íridu posílá,
poselkyní boží, nechť duši z těla vyprostí.
Ta snese se z Olympu, k nebohé ženě přijde,
berouc v sedě ji pramínek vlasů rusých v prsty.
Dí: „Dispatera oběť, jíž těla tě zbavuji.“
I ustřihne z kouska zlatých to kadeří pramen.
Teprve nyní trup nadobro mučený klesl,
upadnuv v klín a sestřiny paže rozechvělé.