Na skok do slovníčku: crescendo
Ve světě hudby je pojem crescendo naprosto nepostradalným pojmem, ale víte odkud toto slovo pochází a co znamená?
Vzato ze široka, pochází drtivá část hudebního názvosloví z italštiny a crescendo není výjimkou. Původ samotného výrazu ale musíme hledat dále v minulosti.
Na počátku všeho bylo latinské crescere neboli růst. Utvoříme-li z toho slovesa takzvané gerundium (neboli podstatné jméno slovesné), vznikne tvar crescendum, který italština převzala v podobě šestého pádu jako crescendo (neboli „v růstu" či rostoucí).
V hudbě pak crescendo označuje plynulý „nárůst“ hlasitosti, který je v notovém zápisu vyznačen symbolem (<). Obrátíme-li jej (>), označíme opačný efekt, tj. klesání hlasitosti neboli decrescendo.
Ale používal se v notových zápisech odjakživa? Hudba znala změny hlasitosti jistě odpradávna, stejně jako s ní umocňujeme naši řeč.
V instrumentální hudbě se značky pro cresc. a decresc. staly běžnými zhruba od poloviny 18. století. Zatímco dokonalé ovládání nástroje v různých dynamikách bylo dříve výsadou sólistů, mannheimský orchestr se pod vedením Jana Václava Stamitze naučil přechody v hlasitosti uplatňovat jako jeden muž. Tato technická dovednost a sehranost členů orchestru umožnila velmi efektní působení různých úrovní dynamiky, ať už to byly náhlé nebo pozvolné, plynulé, gradující přechody v hlasitosti.
Zcela nezávisle na mannheimském dění již dříve s dynamikou experimentoval Niccolo Jommeli v Římě. Ve vypjatých okamžicích jeho operní hrdinové přednášeli recitativy za pozvolného crescanda orchestru s takovým efektem, že publikum pozvolna vstávalo s dynamikou a zapomínalo dýchat. Tato inovace jaksi „visela v éteru", používal ji například také Hasse a ještě dříve Corelli.
Mannheimský orchestr i jeho skladatelé ale z tohoto efektu učinili opravdový hit a od té doby se značky pro piano p, forte f, cresc. < a decresc. > staly trvalou součástí hudebních partitur.
