Ex libris Víta Šebestiána Vavřineckého
Letošní blog bude opět nahlížet festivalová témata očima lidí, kteří hudbu, která zazní na festivalu, mohli sami slyšet v době jejího vzniku.
Popularita hudebních skladeb i jejich literárních předloh se v různých dobách mění, ale pohnuté příběhy a emoce jejich hrdinů zažívají paralely i v současné době.
Inspirací nám budou skutečné i fiktivní prameny z rodinného archivu měšťana Víta Šebestiána Vavřineckého. Uhodnete, které z nich jsou pravé a které snad jen umně napodobil současný autor, který Vám chtěl přiblížit detaily ze života skladatelů letošního festivalu?
Dídó
Dídó, neboli Elissa, je postava z řecko-římských mýtů, jmenovitě bájná zakladatelka a královna punského Kartága. Původně byla spoluvládkyní v městě Týru (Fénicie, dnes Libanon), z něhož uprchla před krutovládou svého bratra do severní Afriky: tam založila Kartágo.
Ve Vergiliově Aeneidě o ní pojednává především čtvrtá kniha, která rozebírá její milostný vztah s Aeneem, rekem padlé Tróje, poté co ho s jeho družinou přivítala ve svém městě a učinila z nich vzácné hosty. I když s ní byl Aeneas šťasten, bylo mu předurčeno založit Řím, a proto - po výhružných varováních bohů - odplouvá z města za svým cílem. Dídó je raněna jeho odchodem natolik, že si vezme život, ale předtím prokleje Římany a vyhlásí jim nepřátelství; tak Vergilius zdůvodňuje nenávist mezi Římem a Kartágem.
Pouť k hrobu Elissině
Báseň řecké básnířky Épalamé o její návštěvě Dídónina hrobu v dobovém čekém překladu.
Dávno, ach, schvátil již Řím celinu libyjskou,
libyjskou zem – jak role, tak města,
kdež velký rod fénický své položil statky,
rovně tak chtíce se domoci moře –
co Řekové: je po kraji schvátiti zcela.
Leč věkové, Bozi – nechtěli tomu!
Nesmírně pevnině Tusků, té bylo souzeno
třímati kolébky trójského plémě,
kteráť Romulovou zrodila krví říši:
věčnou, ó přepevnou.
Touť sinou plání, jež Neptun domovinou zove,
touž Zefýr mne k slavnému zanesl městu,
k hradišti, jenž Anníbas protiv Latinům postavil;
Hradby, jež urputným hleděly s odporem k Římu –
tam k branám, jimiž pokořeny byly:
Míním než končiny punské – tyrské Karthágo…
Zamyšlení jazykovědce nad románem Don Quijote
„El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha" (v doslovném překladu „Důvtipný šlechtic Pán Quijote z la Manchy") spatřil světlo tiskárny takřka na počátku roku léta 1605 v samotném středu iberského poloostrova – královském Madridu. Jeho autor – vojín Miguel de Cervantes y Saavedra – jej asi začal sepisovat již ve vězení roku 1597, z něhož byl posléze vykoupen svými přáteli, a mohl se poté věnovat dokončení svého díla.
Když pak tento román vyšel, způsobil mezi obyvateli španělské metropole bouřlivou senzaci, jejíž věhlas se přenesl i dále, až za hranice království: v témž století vyšel totiž i v Italii, v Anglii, Francii a Nizozemí (a to už v překladech do příslušných jazyků). Stal se v průběhu věků jednou z nejpřekládanějších knih světa, získal status díla světové literatury a bývá staven na piedestal s titulem „nejlepší román všech dob“.
Nicméně, pojďme se pozastavit nad samotným rytířem, Donem Quijotem. Don Ky-cho-te vyslovuje se dnes, ovšem je jistou zajímavostí, že tomu tak vždy nebylo.
Kterak rytíř Quijot s mlejny fechtoval, za obry je maje
Krátké převyprávění slavné pasáže z knihy Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha.
Šli tedy dál po prašné cestě, oba dva: rytíř pán a sluha kmán.
Tuť hleděli kol sebe, neboť pláň před nimi se rozprostírala,
na kteréť z pola kopy, třé a půl tuctův mlejnův větrných stálo.
Když to zočil vtipný rytíř, družiny zastaví své a praví:
„Příteli, Fortuna štědrostí svou cestu nám stele,
neb viz, plémě obrů votporných – svá ďábelství zde provozuje!
Bohu mohuť posloužiti a tento rod špatný a ukrutný sprovoditi,
mečem a silou svou je potříti jménem Hospodina,
jda v bitvu spravedlivý a udatný!“
Odvece na to Panza celý zmaten: „Kterejch vobrů?“
Vzkřičel Pán: „Nuž ty, jenž před sebou vidíš! Slepýs-li?“
K tomu říká z osla Sancho svému Pánu, že jest to pouhý přídomek mlecí,
a paže dvou sáhův dlouhé, žeť jen plachtami jsou,
jimiž kamen se v mlýnici dokola točí.
Čtěte více... Kterak rytíř Quijot s mlejny fechtoval, za obry je maje
Prokletí Dídó
Kterak Aeneas Dídóně oukladem krutě prchnouti z města se chystá, leč ona ho vynajdouc, zlostně a nemilostně řeč jemu vyčiní.
Úryvek české barokní verze Vergiliovy Aeneidy, jmenovitě z knihy čtvrté, zhruba verš 280–449 (kolem roku 1700).
Trojánský muž již zaražen v slově,
uviděv pohled Merkura přímý:
Jazyka síla jest zmlčena v době,
v níž mu se hlas a řeč v šíji přímí.
Trnoucím chvěním vlas vztyčil se zcela,
že by již loď jeho odplouti měla.
Svolá svých druhů, toť rytířů tří,
nechť tejně přistrojí veškeré věci.
Zmatenost v něm leč rozdmýše při:
Nevíť jak kněžně díti to přeci.
Proto radš dává svých strojiti lodí,
doufá, žeť mírně pravdu jí poví.
Osud však kázal, by ona zvěst,
k Dídóně dolehla cestou tlach.
Na samém konci výprav neb Poslední činové Dona Quijota
Úryvek z poslední kapitoly knihy „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha" – volná parafráze.
Ochořel v horečkách již starý šlechtic. Lůžko jej spoutalo v nemohoucnost a slabotu, které kvůli mnohý již myslil, že Pán tomu blouznivci všechny dny sečetl. Leč starali se oň, to věru říci musím: Panza věrně co němá tvář při jeho boku stále, a mnozí známí či přítelové k návštěvě chodící. Myslili, že nemoc ta pro jeho zklamání ze ztracené Dulciney se stala, kterouž již zpátky nedostal, poté co s Bílým Rytířem v klání potupné strpil poražení.
Spal, a spal, a spal, neotvíraje oka svého ni na chvilénku: Musili to býti mnozí snové, jež jemu se vnukávali a zjevovali, anžto pak, co procitl, nebyl to ten Quijote pomatený a zasnilý jest. K svým nejvěrnějším se obrátil, lítostiv jsa nejvíce za život celý, i pravil, kterak prozření došel: děl jim z upřímnosti bdělého muže, žeť dopustil se mnohých hýření a prohřešků, jimiž bezohledným se stal k vůkolí svému.
Čtěte více... Na samém konci výprav neb Poslední činové Dona Quijota
Dídónina Smrt
Převyprávení Dídóniny sebevraždy podle Vergilia.
Již Aurora růžové lůžce své opustila,
a svým příchodem den v jeho svitu rozjitřila.
Mužové v Karthágu hosty při dvoru byvšími,
lodě své a šífy na vodstva vyslali všechny,
plynouce v houfech, z přístavu, k pevnině evropské.
Rve si svých kštic zlatavých z hlavy Dídó v zoufalství,
bije se, bije v bělavá prsa údery pěsti,
neb marná jest láska jí vší; jen k posměchu dobrá.
Chtěla by zabíti Trojany poslední ihned,
přeje tak smrt Aeneovi, též jeho synovi:
Ach, kéž by se nad všemi Trojany zavřela zem!
Proklíná je a od města chce slyšeti slibu:
Žádného smíru ni smlouvy nesmí s Římem míti!
Mannheim, sladký Mannheim…
Řekne-li se Mannheimská škola, nebo jméno jejího zakladatele Jana Václava Stamice, mnozí si možná (ale jen možná), řeknou, že někdy o nich slyšeli, arci většina si pod těmito souslovími nic nepředstaví. A to je veliká škoda, neboť tento český rodák a jeho škola položili (jako jedni z nejdůležitějších) základy pro zcela novou fázi dějin hudby: hudební klasicismus. Pojďme si tedy v krátkosti připomenout jejich příběh.
Jan Václav Stamic se narodil v Německém Brodě roku 1717 a zemřel v Mannheimu již léta 1757 ve věku 39 let, působě za svého života jako skladatel a virtuózní houslista. Jak se tak stává, nebyla jeho hudební dráha zcela náhodná, poněvadž jeho otec v jeho rodišti pracoval jako regenschori (ředitel kůru) a rozpoznav ve svém synu múzický talent, jal se ho v něm podpořit. Proto navštívil Jan i jihlavské jezuitské gymnázium. Nejdůležitější kapitolou Stamicova života je ovšem jeho pobývání v Německu, zejména na dvoře kurfiřta Karla Theodora Wittelsbacha v zmiňovaném Mannheimu, kde získal postavení koncertního mistra a ředitele komorní hudby. Právě pod jeho vedením se nový mannheimský orchestr stal v Evropě slavným.
Isidina mystéria a jak (ne)přepsat operu
Když se pasticco Les Mystères d’Isis neboli Isidina mystéria, stalo součástí operních dějin, dočkalo se – ostatně stejně jako jeho autor Ludvík Václav Lachnith – dosti nemilých a zlolajných slov: „sprostý idiot Lachnith“, „nejšílenější kapitola z historie Kouzelné flétny“, „báječná parodie“, a mnoho dalších výroků podobného rázu. Měli tito kritici pravdu?
Pasticcio je volným přepracováním Mozartovy Kouzelné flétny. Libreto nechal Lachnith přeložit do francouzštiny a francouzskému vkusu uzpůsobil i pořadí jednotlivých čísel, částečně i jejich obsazení, a doplnil ho úryvky z Mozartových a Haydnových symfonií.
Pravda. Kritika toho času tento výtvor napadla kvůli jeho „otřesnosti“ (ať už to mělo být cokoliv), však úspěch, tj. počet repríz jakoby si této „příšernosti“ nevšimnul: Isidina mystéria byla totiž od své premiéry (1801) hrána dobrých třicet let (jistě do roku 1827) se sto třiceti čtyřmi reprízami. Co tedy opomenuli Hector Berlioz a Otto Jahn (dva ostří kritikové Lachnitha) ve svých názorech?
Jedna vo českejch muzikantech historia bláznivá
Prej jednou u Thunskýho hrabátka byl takovej candrbálek, na kterym několik muzikantů bylo. Mezi nima dobrej trubka, na plechovej roh hráč, kterej ale už na manýru artesiána si v cizině uvykl a nespokojen byl, že by u toho pána tak levnou živnost vyvozovat musil, a to nebyl jedinej z tý muzikantů chásky. Ale to se stalo, že na vonu veselici přifařilo několik hostí nezvaných se, s kterjema půtka se tam stala. Toho ti filištíni zužili, jakoby to byl nebeskej ordnuňk, a odkradli se všichni hyn do Němec z tej svej vesničky. Ale dyž to zmerčil panhrabě byl celej vyčervenej, že chtěl dát spráskat je a dyby je našli, tak aby těm nevděčníkům zuby vytřejskali, aby na inštrument už nemohli špílovati. Však prej je našli někde v těch Němcích, kde je zasejc potratili, nebo si povlašili jméno. Vopáč se některý prej z nich do Cvajbrykenu (Zweibücken) dali a tam zvostali, a že prej víc těch českejch duši potkali.
Čtěte více... Jedna vo českejch muzikantech historia bláznivá
Blogy 2026 Počet článků: 11
