(NE)SNESITELNÁ LEHKOST aneb Sentimentální serenáda

Květnovské hudební slavnosti 2023
khs_logo_2023_web
  2023-08-26 17:00

  Kostel svatého Michaela archanděla v Blatně  |  Blatno, okres Chomutov

(NE)SNESITELNÁ LEHKOST aneb Sentimentální serenáda

altanekV altánku v blatenském parku (při nepříznivém počasí v blatenském kostele)
Hudba A. Diabelliho, F. Carulliho a M. Giulianiho.
Karel Valter - flauto traverso & Jan Tuláček - romantická kytara

Mauro Giuliani (1781-1829)
Serenade, Op. 127

Francesco Molino (1768-1847)
Duos, Op. 61

Anton Diabelli (1781-1858)
Grande Serenade Sentimentale, Op. 99

Anton Diabelli
Abendunterhaltungen 

Ferdinando Carulli (1770-1841)
Serenade, Op. 109

 SLOVO K PROGRAMU
„Kytara nikdy nepůsobí na posluchače tak vzrušujícím dojmem jako v noci, zvláště když je tma a hráč je téměř neviditelný. Tehdy se její melancholické, jemné tóny šíří daleko do noci a málokdy člověk odolá okouzlujícím, měkce znějícím zvukům, které - i při průměrném umu - přitahují silou podobnou magnetické ty, kteří ještě chodí v dáli.“

Těmito poetickými a zároveň uklidňujícími slovy láká adeptky hry na kytaru v předmluvě ke své Guitarre-Schule für Damen (1821) August Swoboda. Půvabný popis tehdy velmi oblíbených večerních koncertů pod širým nebem zvaných „Nachtmusiken“ podává ve svém deníku roku 1815 Ignaz Moscheles. Šest koncertů zimní sezóny (!) zaštítěných hrabětem Palffym se konalo v botanických zahradách u vídeňského Schönbrunnu. Vystupoval na nich spolu s výkvětem hudebníků pobývajících tenkrát ve Vídni též kytarista Mauro Giuliani a flétnový virtuos Johann Sedlatzek, původem ze Slezska. „Neapolitán“, jak byl Giuliani označován, spustil svým příjezdem do Vídně roku 1806 kytarovou horečku, která na pár let zachvátila jak hudbymilovnou šlechtu (například zmíněný hrabě Palffy byl též Giulianiho žákem) tak měšťanstvo houfně kupující nové kytarové edice a školy. Schönbrunnské serenády okořenili o přestávce „veselí jodleři, ozývající se zpoza keříků a ještě veselejší večeře.“

Oba hudebníci se potkávali pod přezdívkami „Sedl von Latscheck“ (zvaný v létě „Sedl“ a v zimě „Latscheck“) a „Vilac Umo Capo d’Astro“ na hlučných sklepních večírcích „tajné“ společnosti Ludlamshöhle, jejímiž členy byli i klavírista Moscheles (Tasto der Kälberfuss), skladatel C. M. von Weber (Agathus, der Zieltreffer, Edler von Samiel), kapelník Jírovec (Notarsch Sakramentsky), Salieri (Don Tarar di Palmira), prof. Chladni (Monocord der Tongrübler) a další.

Guiliani a Sedlatzek společně hráli ještě roku 1823 v Římě. To bylo již v době, kdy bohémský život donutil Giulianiho vídeňský pobyt definitivně ukončit. Sedlatzek zde hrál na jím zdokonalenou delší flétnu, jejímž nejhlubším tónem bylo g (stejně jako u houslí). Svědkové hovoří o tom, že tento hluboký registr byl notoricky nespolehlivý, když se však onen tón přesto podařilo vyloudit, Sedlatzek prý flétnu obřadně opřel a hluboce se jí poklonil.

Anton Diabelli, narozen poblíž Salzburku, se ve Vídni usadil krátce před Giulianim a ačkoliv snad nelze mluvit o tom, že by byl přímo Giulianiho konkurentem (Diabelli nikdy na kytaru nekoncertoval), přece jen publikoval současně s ním své četné kompozice pro kytaru. Obchodní talent Diabellimu nechyběl a roku 1818 spoluzaložil hudební nakladatelství Cappi & Diabelli. Žádané Giulianiho skladby byly hned zařazeny do katalogu. Giuliani evidentně nebyl s výší honoráře spokojen a právem měl za to, že Diabelli zneužívá jeho nynější tíživé finanční situace. v rozhořčeném dopise, který píše zadlužený kytarista svému dřívějšímu vydavateli a starému příteli Artariovi, čteme: „Ti dva arcichvastouni, kteří se holedbají, že vlastní nejlepší hudební obchod ve Vídni…, zasluhují nejen moje pohrdání, ale nebeskou pomstu.“ Giulianimu dříve zvyklému být placen nadprůměrně se u Diabelliho dostalo podobného zacházení jako o pár let později Franzi Schubertovi.

Diskuse mezi Carullisti a Molinisti (Paříž 1828)Daleko k idyle má také dobová litografie ze sbírky nazvané Guitaromanie vydané okolo roku 1828 v Paříži, líčící výměnu názorů příznivců dvou kytarových škol v Paříži – staršího Carulliho a později také z Itálie přišedšího Molina. Carulli způsobil svým příjezdem roku 1808 v Paříži podobnou senzaci jako Giuliani ve Vídni. Byl to s přehledem nejplodnější skladatel - kytarista tehdejší doby, jeho katalog má asi 400 opusových čísel. Některá Carulliho dua pro flétnu a kytaru jsou zkomponována ve spolupráci se slavným flétnistou a pozdějším profesorem konzervatoře v Paříži Jean-Louis Tulouem. Tulou byl dosti zavilým odpůrcem nového (dnes užívaného) Boehmova systému flétny, jehož zvuk měl za „tenký a bez plnosti“. Sám vyráběl flétny, u nichž chtěl docílit „une tonalité mélodieuse et sentimentale".

Ačkoliv hraní potmě by mělo nepochybně výjimečnou atmosféru, volíme z ryze praktických důvodů časnější hodinu a doufáme, že navzdory tomu bude účinek dostatečně „sentimentální“ neboli na city mocně působící.

 Jan Tuláček
 

 

 

Všechny termíny:


  • 2023-08-26 17:00

Powered by iCagenda