Úryvek české barokní verze Vergiliovy Aeneidy, jmenovitě z knihy čtvrté, zhruba verš 280–449 (kolem roku 1700).

Trojánský muž již zaražen v slově,
uviděv pohled Merkura přímý:
Jazyka síla jest zmlčena v době,
v níž mu se hlas a řeč v šíji přímí.
Trnoucím chvěním vlas vztyčil se zcela,
že by již loď jeho odplouti měla.

Svolá svých druhů, toť rytířů tří,
nechť tejně přistrojí veškeré věci.
Zmatenost v něm leč rozdmýše při:
Nevíť jak kněžně díti to přeci.
Proto radš dává svých strojiti lodí,
doufá, žeť mírně pravdu jí poví.
Osud však kázal, by ona zvěst,
k Dídóně dolehla cestou tlach.

Vidíc tak Aenea podlou lest,
kvačí skrz město, víříc prach:
Co nevěsta hroznová bez smyslův divá,
s láskou a zlostí na něj se dívá.

Dobíhá přístavu, zlobou tak jata,
před něho postaví sebe a vece:
„Toť tedy, muži zlý, jestiť odplata,
žeť na mou milost mi odvracíš plece?!
Vykrásti hodláš bez mravův sebe,
ačkoliv sňatek nám světilo nebe?!
Kdež sebe v bouřné moře chceš plaviti,
když Hiems příznivá cestě tvé není?
Plul by-lis do Tróje, moha se vrátiti,
kdyby měl líté Okeán durdění?
Viz těchto slzí mých, i rukou prosbu:
nechtěj již odjíti, zas k sobě tě pozvu!
Smiluj se nade mnou, měls-li mne rád,
ženíši pro tebe mne v nevoli mají;
Nepomni na Tróju a na její pád,
ať mne tvé paže vroucně přijímají.
Či jenom dítka mi zanechej v bolesti,
nechť s tvoji částečkou menší mám žalosti.
Nenechej Dídó svou v milosti mroucí!“

Však Aeneas k kněžně jen mlčky hledí,
sám jest v lásce, v duši své hynoucí,
leč stane a patří co figůra z mědi.
Neb dusil svých cítění, upřímnost svou,
dalť jí tak orací na to chladnou:
„Tebe, ach, šacuji, miluji mnoho,
vždy na tebe já vzpomínati budu.
Nevěř, že lháti ti jsem chtěl, královno,
též, že křivě svatební dal jsem smlouvu.
Kdybych já volný měl v rukou svůj osud,
Tróju bych obnovil, stála by dosud.
Leč Bohové za břímě mi vložili,
dojíti vlaské, vlaské to vlasti.
Tebe Tyřané v Libyi zhostili,
a ty mne kářeš za to zlostí:
I tys sobě dům jinde vynašla nový,
takž rovně činím: toť věštěno stojí.
Jupiter nejvyšší kázal to konati:
Věz tedy, toť není mou vůlí!“

Nevíť Dídó má-li proň plakati,
co říci slovům, jež srdce jí půlí.
Hněvivá jádrnost však zduse chtíče,
a milenci na jeho pravení vzkřiče:
„Bídníče lhavý, jak zlostnés krve,
křivý ty hosti, tak hojnosti ceníš?!
Na osud, věštby milostníš sebe;
Juno, ach, toť přejasně vidíš!
Nebudu tedy ti před cestou státi;
Jdi! Do Vlach pryč! Ať byt tvůj se ztratí!
Pamětliv budeš své Dídó dobré,
kteráž tě vítala milostivě.
Tak tedy pohoř! Na kosti holé
budiž tam pokořen bez citu bídně!
Stíhati tebe vždy bude můj stín
za živa i mrtva plamenem svým!!“

Slabost pak Dídó jala do moci,
až družky její v palác ji vnesly.
Trojánský rek, chtě té pomoci,
vzdal se arci této cti: s vesly
a nástroji lodě dál strojí,
tak, že mužové kráčejí v roji.

Jenť slzavé oči a úporná slova,
kteráž to za čas, za dobu prosí,
zůstala Dídó, ta čerstvě a znova,
své sestře supliky onyto nosí:
By Aeneas vyčkal na vítr vhodný,
by sebe z lásky zléčila bolestný.

Ach, leč dubem nepohneš vůlí prostou!
I dále z komnat lze viděti muže,
jakž jimi láduňky lodní rostou –
A milence nic změniti nemůže:
A ač mnohdy sestra prosbami doráží,
v mysli Aenea se ony neobráží.