„El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha" (v doslovném překladu „Důvtipný šlechtic Pán Quijote z la Manchy") spatřil světlo tiskárny takřka na počátku roku léta 1605 v samotném středu iberského poloostrova – královském Madridu. Jeho autor – vojín Miguel de Cervantes y Saavedra – jej asi začal sepisovat již ve vězení roku 1597, z něhož byl posléze vykoupen svými přáteli, a mohl se poté věnovat dokončení svého díla.

Když pak tento román vyšel, způsobil mezi obyvateli španělské metropole bouřlivou senzaci, jejíž věhlas se přenesl i dále, až za hranice království: v témž století vyšel totiž i v Italii, v Anglii, Francii a Nizozemí (a to už v překladech do příslušných jazyků). Stal se v průběhu věků jednou z nejpřekládanějších knih světa, získal status díla světové literatury a bývá staven na piedestal s titulem „nejlepší román všech dob“.

Nicméně, pojďme se pozastavit nad samotným rytířem, Donem Quijotem. Don Ky-cho-te vyslovuje se dnes, ovšem je jistou zajímavostí, že tomu tak vždy nebylo.

Jako kterýkoliv živý jazyk prošla i španělština jistým vývojem, jenž se dotkl jejího hláskosloví, ale i pravopisu. Kdybyste totiž pátrali po jeho jménu v originálním vydání, našli byste na předělu řádku kapitálkami psané DON QUI-/XOTE. Nuž tedy Don Quixote. Ovšem ono ‚x‘ není starší formou pro zápis hlásky ch, ale pro – odborně řečeno – neznělou postalveolární frikativu, neboli (lidsky) hlásku š: Původně to tedy byl Don „Kyšote“, a dokonce i dnes jsou jazyky, které toto znění jména reflektují (např. francouzština formou Don Quichotte). Krom toho, je dost možné, že samotné jméno je důmyslná hříčka se slovem cuixot (katalánsky ‚šunka/stehno‘), která by odkazovala (dobově podmíněně, samozřejmě) ke koňské zadnici. Nu, a když už padla řeč o konině, i Rocinante je další takový případ: znamená totiž doslovně Herkadříve – jsa herka dříve. Kdysi. A Dulcinea pak svým slovním základem navozuje sladkost a mámivost, neboť dulce ve španělštině znamená ‚sladký‘.

Je z toho zřejmé, že Cervantes hlavní myšlenku románu nevložil jen do charakteru a osudů bláznivého rytíře, ale důmyslně jí protkal celé dílo. A je-li román „Don Quijote" romantickým ohlédnutím za světem rytířských ctností, které ztratily váhu a jsou už jen pro smích, není snad tento sentiment, melancholie patřící do „krásné“ minulosti, jeden z nejlidštějších pocitů, jenž se po naši dobu nezměnil?

Proto; připomeňme si něco málo z této pikareskní knihy, která se v něčem dotkla lidské podstaty.