Kristian Wegscheider a Schmidtovy varhany z Blatna

1. 6. 2022

Přenést kousek Čech do Saska apokračovat ve staleté kulturní výměně v česko-německém pohraničí: To bylo výslovné, spontánní přání Kristiana Wegscheidera, když mu v prosinci 2004 byly nabídnuty české varhany. Byly, jak podotýká, v „žalostném, zuboženém stavu", ale jemu – jako zkušenému varhanáři a restaurátorovi – byla hodnota a důležitost tohoto nástroje na první pohled zřejmá. A jeho odborné znalosti to potvrdily. Kvalita dřeva jednotlivých varhanních dílů byla dobrá, původní mechanické uspořádání bylo rozpoznatelné, pedálová klaviatura byla stále neporušená a manuály bylo snadné zrekonstruovat pomocí známých analogií. Jednalo se jednoznačně o staré české varhany – historický nástroj – jaké se vyráběly v Lokti (tehdy Elbogen) ve druhé polovině 18. století: s malým pozitivem a dvoudílným hlavním strojem.

Kristian Wegscheider, okouzlující osmašedesátiletý muž (náhodou se s ním setkávám doma v severní Itálii, na jeho cestě z Německa do Toskánska), poutavě vypráví se stále větším nadšením podivuhodný příběh varhan, které se na půli „cesty kolem světa“ mezi Českem a Německem, mezi Krušnými horami a Saskem, rozhodly vrátit zpět do Blatna. Možná svou cestu zakončí právě v roce 2024, tedy dvě stě čtyřicet let od jejich vzniku a téměř sedmdesát let od jejich „zmizení“. Nejprve je třeba dokončit obnovu pěkného barokního kostela svatého Michaela archanděla v Blatně. A pak bude vše připraveno na oslavu návratu ztracených varhan.

Kristian Wegscheider podniká ve vlastním varhanářském „byznysu“ již třicet čtyři let, dnes je jedním z nejuznávanějších evropských varhanářů a restaurátorů, v restaurování historických varhan je dokonce považován za opravdovou špičku.

Narodil se v roce 1954 v Ahrenshoopu v Předním Pomořansku na pobřeží Baltského moře a lásku k hudbě zdědil po babičce z otcovy strany. Ve varhanářské dílně u Drážďan se sedmnácti zaměstnanci, v době svého založení v roce 1989 měla pouhé dva, bylo od té doby postaveno nebo zrekonstruováno téměř sto dvacet varhan, nejrůznějších typů, stáří a původu. Patří k nim i barokní varhany postavené kolem roku 1781 varhanářským mistrem Johannem Georgem Ignazem Schmidtem z města Loket/Elbogen, které se vrátí na své původní místo v Blatně.
Když Kristian Wegscheider začne mluvit o varhanách a jejich životě, jen stěží ho lze zastavit. „Neexistuje žádný hudební nástroj, který by byl tak rozmanitý a složitý jako varhany,“ říká, jako by mluvil o milovaném člověku, a dodává: „Varhany jsou velmi demokratický nástroj; všechny píšťaly – a je jich na sedm set – mají stejnou hodnotu, největší stejně jako ty nejmenší.“ Varhany také vnímá jako symbolický obraz lidského společenství, demokratické společnosti: „Varhanní registr je jako vesnice plná zajímavých lidí, kteří spolu zpívají.“ V rozhovoru s ním se dozvídám tolik nových věcí – i to, že zvuk varhan se liší v závislosti na jejich národním jazyce a varhaník musí jejich řeči „rozumět“. Neuvěřitelné!

Kristianu Wegscheiderovi hodně záleží na tom, aby se lidé dozvěděli více o varhanách – pro mnohé zcela neznámá tematika – i o hře na varhany. Přeje si, aby si varhany mohly zamilovat i děti a snaží se je přiblížit i těm nejmenším. Začal tedy psát dětské knížky o varhanách a všem okolo. Můžeme se tedy těšit nejen na nové a nově zrestaurované varhany, ale také literární díla o tomto fascinujícím hudebním nástroji.

Wolftraud de Concini

Postskriptum:
O Wegscheiderových mnohostranných zájmech vypovídají i alternativní, provokativní umělecké akce, které organizoval v Sasku během politicky citlivé a kulturně omezené éry NDR.